Čas dětství
… nejkrásnější vzpomínky na Velikonoce
Pro chlapce, pocházejícího z vesnického prostředí, jsou Velikonoce nedílnou součástí života. Kraslice mne provázely od dětství. Několik týdnů před samotnými svátky jsme s maminkou dělali výzdobu do oken. Až tajemně na mě působily mnohobarevné skořápky s geometrickými tvary, které vždy maminka vyndala z kartonové krabičky a připínáčkem jsme je na delších mašličkách připíchli mezi okenní tabule. Kolikrát jsem se zamyslel, při pohledu na tyto kraslice, jak se tvůrcům podařilo skořápky nabarvit a přitom nepřetáhnout. V té době jsem vůbec netušil, že se technice říká „vosková batika“.
Pod pověšené skořápky jsme naaranžovali čerstvě upečeného beránka, kterého maminka umístila na užší tác, který před tím pokryla nastříhaným zeleným krepovým papírem jako trávu. Beránek dostal do tlamičky kousek zelené větvičky z asparagusu, jako oči posloužily rozinky, a aby byl skutečný fešák, dostal okolo krku také mašličku. Na beránka a okolo něj jsme ještě položili několik háčkovaných slepiček. A já chodil ven se dívat na tu nádheru, bez které by Velikonoce nebyly kompletní.
Na Boží hod velikonoční jsme u nás zdobili kraslice pro koledníky. Nepocházím z kraje, kde by byla zažitá konkrétní technika zdobení. Ta se u nás obměňovala rok od roku. Někdy jsem byl vyslán na nejdůležitější misi – alespoň já si tak připadal. Do igelitového pytlíku jsem tak pod baráky zodpovědně vybíral a trhal lístky pampelišky, řebříčku, trojlístky, květy podbělu, fialek,… Doma jsme tento „poklad“ kladli na plná vajíčka a obvázali gázou. Maminka pak dala do hrnce cibulové slupky a vajíčka se tam vařila.
Největší kouzlo jsem zažíval po vyndání vajíček z hrnce, když jsme gázu rozstříhli a na tmavé skořápce na nás vykoukly světlé tvary rostlin. Jiný rok jsem vajíčka barvil v práškových barvách a pak jsme společně lepili obrázky. Souběžně s tím sestra zdobila skořápky včelím voskem pomocí špendlíku v tužce. A já si rozhodoval, jestli tak skořápku nechám nebo ji obarvím v jiné barvě, aby nanesený motiv měl odlišnou barvu. K vosku jsem se nehrnul – tedy popravdě jako malý jsem se spálil o rozehřátou lžíci nad plamenem a pak z toho „verpánku“ měl respekt do dalších let.
S bratrem jsme šli na proutky a upletli pomlázky – tedy on pletl, já to vždy za ten rok úplně zapomněl.
O Velikonoční pondělí samozřejmě byla pomlázka, zajíček přinesl do ječmínku čokoládová vajíčka či figurky a po pár dnech se sundala výzdoba z oken. Jaro začalo úřadovat…
rok 2003 …
… první setkání s drátkovanou kraslicí
Moje spolužačka na kurzu herectví se učila na drátenici a když jsme si večer dělali večeři – míchaná vajíčka, nabídla nám, abychom je vyfoukli a že nám ukáže, jak takovou skořápku zvládne odrátkovat. Byl jsem tím doslova okouzlen. O 2 roky později jsem si řekl, že se do toho také pustím a koupil si včelí drát. Bohužel mi nikdo neřekl, že existují tzv měděné drátky určené právě na toto drátkování a které jsou – oproti včelímu drátu – měkké a podajné. Nicméně nedal jsem se a naučil se drátkovat se skutečně tvrdým drátem, čímž jsem zřejmě získal potřebný cit do let budoucích. Pravda, dohromady jsem jich odrátkoval necelé dva tucty.
rok 2010 …
… na truc a hotovo
S maminkou jsme navštívili velikonoční výstavu, abychom načerpali trochu jarní atmosféry a získali trochu inspirace na výzdobu domácnosti. Kromě mnoha dalších technik tam byla postarší malérečka, která je vyškrabovala. Nikdy jsem neměl moc velké sebevědomí, ale šel jsem k paní a chtěl započít rozhovor o nádheře tradičních řemeslech v naší zemi. Pronesl jsem větu, že tradiční práce mám rád a že kraslice drátkuji. Byla to věta, kterou bych nejraději vzal ihned zpět, protože paní mi tam začala nevybíravým tónem vysvětlovat, že to teda není žádná tradice, že to co dělá ona, je tradiční.. Intenzita jejího hlasu byla tak vysoká, že se lidé okolo otáčeli a mě to mrzelo, takže jsem se zvedl a s maminkou jsme odešli. Cestou ze sálu jsem řekl mamince „Baba jedna, to co dělá ona, to dokážu taky.“ A tím to odstartovalo.
Začínal jsem s elektrickou vrtačkou, protože kvalitní ocel jsem nikde nesehnal. Šlo to s ní, ale chyběl mi tam „lidský“ dotek. Vytvořil jsem pár kraslic, se kterými jsem nebyl spokojen, ačkoliv okolí používalo slova chvály. Nejednalo se o žádné velké množství, první rok cca 5 kraslic, další roky 1-2 přírůstky. Hnacím motorem byla maminka, která mi je vždy pochválila, ale jako malíř kraslic jsem se stejně necítil.
Musel jsem být v dosahu elektrické zásuvky, jinak by vrtačka nefungovala a to jsem bral jako omezení. Tvorba kraslic ustala od roku 2013 až do roku 2017.
rok 2017 …
… exploze a zařeknutí se
V roce 2017 mi partner pořídil první pilník z oceli, který mi i trochu nabrousil. Já měl cca půl roku uvařené vajíčko, obarvené na černo. Sedl jsem si na vyhřátou zasklenou lodžii, vzal do ruky vajíčko a první ocelový nástroj v životě, který jak se ukázalo, nebyl moc kvalitní. Souhrou více vlivů dohromady (zřejmě) vajíčko při prvním „škrábnutí“ explodovalo. A byla to skutečně veliká rána, ze které mi pískalo v uších a která započala také zapojení dalšího vjemu, tentokrát čichu. Malé kousky z vnitřku vajíčka se rozlétly všude – do vlasů, na oblečení, do škvírek omítky – a páchly více jak pukavec. Trochu v šoku jsem v zorném poli uviděl partnera, jak přibíhá ke dveřím do obýváku. Z úlevy, že mi běží na pomoc, se stal šok, když dveře zavřel a křičel na mě, že smrdím, inu v nouzi poznáš přítele. Takže ponaučení?
Malíř kraslic ano, ale škrábat už jen vyfouklé skořápky.
rok 2020 …
… motiv srdce tam nahoru
Každého nějak poznamenal rok 2020 a doba covidová. Pro mě se stal rokem bolesti nad ztrátou osoby nejmilejší, která mne ve všem podporovala, motivovala a díky které jsem takový, jaký jsem. Ta která si ze mě dělala legraci, že mám krásné kraslice a syslím si je doma v krabici, namísto abych je rozšířil do světa a dělaly tam radost… Na počest mé maminky jsem kraslice začal prodávat a od května 2020 na každou skořápku přibude vždy motiv srdíčka – někdy jako hlavní motiv, někdy ve tvaru malého lístečku, ale vždy tam je. A tato malá počest se již podívala skutečně do světa – Slovensko, Anglie, New York či Austrálie.
Nezbývá než říct „Maminko, děkuji za vše…“
